nacházíte se na webu irokezove.unas.cz > v sekci kultura

 

Irokézové

seneca cayuga.gif (1521 bytes) onondaga.gif (1722 bytes) oneida.gif (1517 bytes) mohawk

 

Irokézové patřili mezi lesní Indiány, žili v oblasti Velkých jezer na jih a východ od jezera Ontario (mapy).

Odkud se vzal název „Irokézové“, se dodnes přesně neví. Někdo se domnívá, že toto slovo pochází z jazyka league.jpg (70138 bytes)Algonkinů, kteří byli úhlavními nepřáteli Irokézů a tak je nazývali Irinakhoiw, což znamená něco jako ''hadí havět'' (chátra), falešné hadí plémě. Angličané je nazývali "five nations" (pozn . pět národů), což označovalo pět kmenů Mohawk, Oneida, Onondaga, Cayuga a Seneca. Francouzi je označovali jako „Iroquois“, přičemž to nebylo vnímáno v původním pravém smyslu slova . I Němci je nazývali „Irokesen“. Oni samotní se označují "Haudenosaunee" Lid Dlouhého domu. Původně byly mezi sebou kmeny znesvářené. Až v 15. století se spojili. Toto se povedlo díky úsilí Degandawidy** a Hiawathy*. Dle jedné z verzí legendy přijel k Irokézům prorok Degandawidah v bílé kamenné kanoi. Spojil síly s Hiawathou z kmene Onondagů a putoval od kmene ke kmeni a kázal kmenům o uzavření míru a ustavení zákonů. Vznikla tak irokézská Liga pěti národů, jíž se nedokázal úspěšně postavit žádný z amerických indiánských národů. Irokézové toto spojení chápali jako pomyslný dlouhý dům, který se táhl 250 mil přes stát New York z domoviny Seneků, Strážců západních dveří, k domovině Mohawků, Strážců východních dveří. Setkávali se ve středu jejich země na území Onondagů, Strážců centrálního ohně. Centrální oheň hoří na území Onondagů dodnes. Symbolickými sloupky, jež dlouhý dům podpírají byli kmenoví náčelníci. Je ironií osudu, že "Velký mír" byl většinou prosazován násilím, tedy válkou. Za jedno století se panství Irokézů, jež nečítalo více než třicet tisíc žen a mužů rozrostlo a pokrývalo téměř čtvrtinu kontinentu s populací skoro dvě stě padesáti tisíc. Iroquie dosáhla svého největšího rozšíření v letech 1641-1701 - od Atlantiku k Mississippi, od Kanady do Karoliny. V r.1720 se připojil jako šestý kmen Tuscarora, který byl  bílými osadníky vyhnán ze Severní Karolíny. Symbolem Ligy za starých časů byl Dlouhý dům, pod jehož střechou se všechny kmeny mohly shromáždit a Liga mohla být spojena. Později se symbol Ligy pozměnil ve smrk míru, na jehož špici sedí nepřátelsky vyhlížející orel střežící zdraví Ligy. Bílé kořeny vyrůstají do pěti směrů, které symbolizují pět původních národů.

   *jméno Hiawatha je zkomolenina původního Ha-yo-wen-tha

    **Degandawidah byl pravděpodobně z kmene Huronů

hiawathawampum

BYDLENÍ

Irokézové měli v protikladu ke kočovnému životu Plání stálá bydliště. Vesnice ležící vždy u potoků či pramenů byly obehnány dřevěnými palisádami. Ty byly budovány ve dvojitých až trojitých řadách, tím se vytvořila vchodová ulička. Vstup v palisádách býval velmi malý a úzký, aby mohl být dobře odražen útok nepřítele a masa nemohla vtrhnout do vesnice. Takto opevněné vesnice byly pro nepřátelské indiánské kmeny téměř nedobytné a dokonce i bílí vetřelci jen s velkými obtížemi mohli takové vesnice dobýt. Okolo vesnic se rozprostírala pole. Ve vesnici byly vybudovány dlouhé domy, rozprostřeny napravo a nalevo od hlavní ulice, jejich vchody byly směrovány na východ a západ. Domy měly konstrukci z kmínků mladých stromů pokrytých jilmovou kůrou*(obrázky a fotky). Jedinými otvory byla dvojice dveří, na každém konci domu jedny a kouřový otvor na střeše nad každým z ohňů. Domy byly cca.6 metrů široké, dlouhé i několik desítek metrů a bydlelo v nich několik rodin. Uvnitř byly podél stěn postele pokryté kůžemi a nad nimi police na uložení věcí. Každá rodina měla svoji "kóji", jejíž intimitu v případě potřeby zajišťoval závěs z pokrývek, či kůží. Uprostřed byly rozdělané ohně na vaření, jedno ohniště sloužilo dvěma rodinám, kouř odcházel otvorem ve střeše, který se dal za deště zavřít. Za pěkného počasí se vařilo na prostranství před domem. Irokézské vesnice byly obehnány palisádovými hradbami, které se zejména po roce 1600 ukázaly jako nezbytné. V největší senecké vesnici Ganondagan bydlelo v 17.století 4500 obyvatel ve 150 dlouhých domech.       

>>podrobnější popis dlouhých domů<<

* západní sousedé Irokézů, Huroni žijící v prakticky stejných obydlích používali místo jilmové kůry kůru cedru, jinde se používala kůra břízy - vše záleželo na místních možnostech

OBŽIVA

   threesisters.jpg (3826 bytes) Irokézové, ačkoli měli pověst vynikajících válečníků, byli usazení a provozovali již velmi brzy jednoduché ale efektivní formy rolnictví. Jejich hlavní užitkovou rostlinou byla kukuřice. Mimo ní se pěstovaly boby (fazole) a dýně (tykve). Tyto tři rostliny se pěstovaly společně na jednom poli a byly nazývány Třemi sestrami. Fazole se pnuly po vysoké kukuřici a dýně s velkými listy zadržovala u země vláhu. Kukuřice se pěstovaly tři základní druhy - červená, křemenná a bílá. Křemenná dozrávala první a neměla dobré vlastnosti pro uskladnění. Tuto míchali s fazolemi a používali především na kukuřičnou kaši a placky. Bílá, která se sklízela nejpozději, byla obvykle použita jako obilí na chleba. Zrna vařili v popelu a ve vodě, aby je zbavily slupek a pak je rozdrtily na mouku ve dřevěném moždíři. Z této mouky vyráběli nekvašené chleby na palec (2,5cm) silné a šest palců v průměru. Tyto byly nejběžnější stravou pro lid Irokézů. Červená kukuřice, jejíž klasy nechávali úplně vysušit nad ohni ještě v polích, sloužila k uskladnění v zásobních jamách. Když bylo potřeba, rozdrtili zrní na mouku a přidali asi jednu třetinu javorového cukru. Tuto směs si s sebou brali muži na válečné a lovecké výpravy. S takovýmto přídělem mohli bojovníci vystačit celé týdny, když nebyla dostupná žádná jiná potrava. Pole byla často osázena taktéž slunečnicemi. Vedle velkých kmenových polí, kde hospodařil kmen společně, mělo mnoho rodin ještě své menší zahrádky na nichž hospodařily jen pro sebe. Jídelníček si obohacovali rybami, zvěřinou, různými bobulemi, houbami a ořechy. Na jaře, když začala proudit míza ve stromech, vyráběli javorový sirup. Nařízli na javoru kůru a unikající šťávu zachytávali do nádoby z kůry. Poté byla šťáva zahuštěna vařením ve velkých kotlích. Poblíž vesnic rostly i sady ovocných stromů. John Weawer-člen Sullivanovy armády,1779:"Procházeli jsme irokézskou zemí, byl to nejlepší zemědělský kraj, jaký jsem kdy viděl. Ale pak jsme toho měli po krk. Po každé, když jsme přišli na kukuřičné pole, bylo nám z toho špatně, protože jsme museli všechno pálit. Káceli jsme zpočátku i ovocné stromy-jabloně, broskvoně, ale pak jich tam bylo tolik, že jsme ty poslední už nechávali. Kdejaký dům jsme spálili také. Někde to byly pěkné domy s dveřními rámy a zasklenými okny. Takové neměli ani naši hraničáři. Setník Bleecker vypočítal, že vojsko na svém tažení zničilo 160 000 měr obilí". Práce na obstarávání potravy byly rozděleny následovně: ženy a děti byly zodpovědné za práce na polích a sběr bobulí, ořechů a hub, zatímco muži lovili zvěř a ryby.

 

VÁLČENÍ

Ačkoli byli irokézští muži známí svou přátelskostí a pohostinností v boji bylo vše úplně jinak. Před sjednocením Ligy bojovali Irokézské kmeny nejen proti ostatním "nepřátelům", ale i mezi sebou. Důvodů k bojům bylo více, nejčastěji se však jednalo o krevní mstu. Zabil-li někdo příslušníka jiného kmene, ti to v rámci tehdejších nepsaných zákonů museli vrátit. Po té následovala další odplata. Tím vznikl kolotoč z něhož nebylo úniku. Po vzniku konfederace a ustavení zákonů se situace výrazně změnila. Zabití uvnitř Ligy mohlo být vykoupeno wampumy. Liga tudíž měla dostatek sil, aby ochránila své hranice a počala se rozšiřovat. Irokézové při své snaze sjednotit celé lidstvo pod autoritu své Velké rady předvedli svůj jedinečný smysl pro válečné myšlení. Sjednocení Pěti národů poprvé umožnilo verbování a organizaci "vojsk", to znamená skupin pěti set až tisíce bojovníků pod více méně jedním velitelem. Mohla propuknout válka v daleko větším měřítku než se kdy komukoliv ze severních lesů vůbec zdálo. Tato "vojska" se však od těch evropských značně lišila. Neexistovala klasifikovaná autorita, žádné řečené hodnosti, žádná vynutitelná poslušnost. Vůdce byl odkázán jen na svou přirozenou autoritu a na svou reputaci a nemohl nikomu nic poručit.

  Hlavní zbraní irokézských válečníků byla válečná palice, neboli gajewa, s násadou dlouhou asi šedesát centimetrů ze dřeva ořechovce, na jejímž konci byla těžkákamenná nebo dřevěná koule. Tato palice visela bojovníkovi za opaskem. Když bojoval, rozháněl se s ní pravou rukou. Ještě nebezpečnější však na krátké vzdálensti byla ganengoadusha, kyj z tvrdého dřeva pečlivě pomalovaný a vyřezaný, na jehož konec by připevněn zaostřený jelení paroh dlouhý asi deset centimetrů. Když s sebou francouzští obchodníci s kožešinami přinesli ocelové tomahawky, brzy vytlačily primitivní kamenné sekery a Irokézové se stali mistry v jejich používání. Dokázali je vrhat se smrtelnou přesností. Při válčení nepoužívali vůbec luk, ten byl však hlavní zbraní jejich algonkinských nepřátel. Kvůli tomu nosili lehké brnění a helmy vyrobené z kůry a ztvrdlé kůže. Ty sice nezastavily šípy, ale jinak smrtelná zranění byla díky nim jen povrchní. V kompaktních skupinách padesáti či sta mužů propochodovali deštěm šípů a když se dostali dostatečně blízko završili vše palicemi.

Jméno "Irokéz" se stalo v severních lesích synonymem pro teror. Francis Parkman, historik z Nové Anglie, je nazýval "Tygři Ameriky". Algonkinská žena naříkala "nejsou to muži, ale vlci". Vesnice byly s jejich příchodem evakuovány, dokonce bez jakéhokoliv pokusu o obranu. Anglický pozorovatel napsal, "Tito Indiáni bojovali s větší náruživostí než všichni ostatní. Neboť oni vbíhali do bojiště s pokřikem "hedrýý, hedrýý, sakomýý, sakomýýů" (přicházíme vysát vaši krev) a vůbec nedbali opeřených šípů lučištníků, ale jak divocí a vzpurní hřebci pobili všechny do jednoho se svými jedinými zbraněmi, co měli, v pravé ruce tomahawk, v levé oštěp."

Pokud bojovníci přivedli zpět domů nějaké zajatce, ti mohli být umučeni dosti drastickými způsoby, nebo (a to bylo častější) byli adoptováni do kmene jako náhrada za padlé bojovníky. Adopcí se stali plnohodnotnými členy kmene. Stejně tak "adoptovali" obyvatele na dobytých územích. Na tato území posílala konfederace svého zástupce tzv. "polovičního krále", který měl nad tímto územím dozor. Velmi tvrdě řečeno to byla obdobná funkce jako funkce nacistického "říšského protektora."

 

SPOLEČNOST

    Společenské zřízení bylo u Irokézů velice vyspělé, Benjamin Franklin se jím pravděpodobně inspiroval při tvorbě americké ústavy. Na druhé straně se jím inspiroval i Bedřich Engels při formování myšlenek komunismu. Popsat ho na několika řádkách tak, aby nedošlo k nějakým zkreslením či chybám je velmi obtížné. Pokud vás hlouběji zajímá, doporučuji vám přejít na stránku "zdroje informací", tam velmi doporučuji knihy Otstungo, Posel z divočiny a Kmeny Irokézské konfederace.

Rozhodování nad důležitými věcmi měla na starost velká rada sachemů. Těch bylo rovných padesát. Mezi nimi měli své místo vždy Hiawatha a Degandawidah o nichž se předpokládalo, že jsou přítomni duchem. Každý z pěti národů měl přesně daný počet zástupců v této radě. Rada se scházela v irokézském hlavním městě Onondaga. Kdykoli se zástupci pěti kmenů shromáždili k zasedání rady, Onondagové ji započali vyjádřením vděčnosti ke svým bratrům z ostatních kmenů a pozdravili je. Poté poděkovali zemi, na níž bydlí, potokům, řekám, studánkám a jezerům, kukuřici, léčivým bylinám a stromům, lesu za jeho užitečnost. Poděkovali též zvěři za poskytnutí masa k jídlu a kůže na oděv, poděkovali velkým i malým větrům, bouřím, slunci a měsíci. Děkovali poslům Stvořitele, kteří lidem odhalují jeho přání a Stvořiteli, jenž bydlí v nebesích, odkud dává lidem všechny užitečné věci a vládne nad jejich zdravím a životem. Poté Onondagové prohlásí radu za zahájenou.

Oneidové a Cayugové, mladší bratři v Lize, seděli na západní straně poradního kruhu. Starší bratři, Mohawkové a Senecové, seděli na východě. onondagové na severu. Pokud se rada musela na něčem dohodnout, nejprve se radili zástupci kmene mezi sebou. Po té se spolu radili bratři bratři na východě a na západě dokud nedosáhli shody. Poté co byli hotovi přednesli starší bratři svůj názor mladším. Jestliže mladší bratři rozhodnutí přijali, stálí vůdci rady, Onodagové, oznámili shodu. Pokud se neshodli, Onondagové měli rozhodující hlas.

 Ženy hrály u Šesti národů nosnou a důležitou roli. Starší ženy, tak zvané klanové matky měli předsednictví nad Dlouhým domem. I když domy stavěli muži, patřily ženám, právě tak jako pole a úroda. Proto měly v kmenech hospodářskou moc. Byli to také klanové matky, které po dohodě mezi sebou v ženské radě navrhovali nástupce za sesazeného nebo zesnulého „Sachema“, politického náčelníka. Byli to lidé, jimž lidé důvěřovali a vážili si jich pro jejich moudrost, bezúhonnost, čestnost, řečnické umění a další státnické kvality. Svou povinnost prováděli s nekonečnou trpělivostí. Právě tak mohly klanové matky Sachema, který své úkoly řádně nesplnil, opět odvolat. To je jen malý nástin ženské role u Irokézů. Irokézská matriarchální společnost byla inspirací deklaraci z roku 1848, která vedla k uznání ženského hlasovacího práva. Kmeny byly rozděleny na takzvané Klany, které sloužily jako rozšířené rodiny. Uvnitř klanů byly děti učeny staršími, starali se o potřebné a byly stanoveny společenské povinnosti. Muž si směl zvolit za partnerku jen ženu z jiného Klanu, toto napomáhalo mimo jiné k tomu, že se kmen stal jednou velkou rodinou. U Mohawků po svatbě odešel muž do Dlouhého domu ženy. Ve vesnicích Seneků se dívka většinou stěhovala k lidem svého muže. Ostatní kmeny využívaly podle výhodnosti obou možností. Po rozvodu musel muž Dlouhý dům opustit, žena a děti zůstávali. Následnická (dědická) posloupnost byla uchystána z matčiny linie a děti obdrželi jména a klanovou příslušnost ženy. V jejich světě měl každý svou důležitou funkci. Muži byli lovci, válečníci a ochránci společenství. Ženy vlastnící domy, sbíraly divoké plody, vařily, vyráběly oděvy a košíky a staraly se o děti.

 

Náboženství a spiritualita

    Duchovní život silně pronikající napříč společností, byl dokonale uspořádaný. Irokézové měli své "kněze" a Strážce víry, kteří dohlíželi na náboženské obřady a různé tajné organizace, které prováděly léčení a další ceremonie.V očích Irokézů byl (velmi zjednodušeně vyjádřeno) původem všeho dobrý duch Jouskeha, bytost, která vznikla (vzešla) sama od sebe. Z tohoto ducha vycházela síla, kterou Irokézové nazývali Orenda a jíž lidé spojovali se čtyřmi elementy (živly). Jeho symbolem bylo slunce. Jeho protějškem byl zlý duch, jeho vlastní bratr. Potom přibyli někteří další bohové. Na dolní úrovni přibyly duše zesnulých. Tyto duše nebyly sice vidět, doprovázely ale lidi po všechny dny, účastnili se jako diváci na válečných taženích, při pití, jídle a ohřívali se u ohňů. Lidé sestávali, jak Irokézové věřili, v rozporu s křesťanskou vírou ze tří elementů,  duše, duchovní (intelektuální) podstaty a těla. Jako u křesťanů vystupuje duše z těla vzhůru k nebi, duchovní (intelektuální) podstata ale zůstává u jeho hrobu a provází lidi  všedními dny. Člověkova vlastní vnitřní duchovní síla, orenda, bojovala se zlými silami, které mohly poškodit jednotlivce, ale i společnost. Orenda jednotlivce bylo sice malé, ale přispívalo k celkovému orenda skupiny nebo klanu. Když nějaká osoba zemřela, celkové orenda skupiny bylo zmenšené. To se často doplnilo adopcí zajatce, nebo člena jiného kmene. Ke spirituálnímu životu Irokézů patří také spolky masek. Byly to spolky pro hry a zábavu (rozptýlení), pro sklizeň (žně) a setbu, a pro léčení.

Ty dvě nejdůležitější (oboje sloužící k léčení) bych zde rád popsal. Masky Tváří z kukuřičného šustí byly zhotoveny ze svázaných listů kukuřičného klasu. Během léčebného obřadu rozsypávali členové společnosti popel a semena rostlin.

Masky Falešných tváří byly vyřezány ze živého stromu (většinou lípy). Aby však maska měla účinek, nesměl strom zahynout. Masky měly groteskní rysy tváře s dlouhým nosem, křivými ústy a lžicovitými pysky. Falešné tváře na jaře a na podzim vymetaly z dlouhých domů nemoci proutěným koštětem. Nemocné léčili potíráním popelem.

 

Zdroje : http://iroquois.de/-z němčiny přeložila Stopa
            Otstungo-vyprávění o historii Irokézů vycházející ve Wampumu Neskenonu
            Posel z divočiny- Příběh Irokézů a Hiawathy
            Kmeny Irokézské konfederace
            a mnoho dalších pramenů...