nacházíte se na webu irokezove.unas.cz > v sekci kultura

 

Na území Onondagů

 

 Je 19. června, horký slunný den a já vyrážím z hostelu ve městě Syracuse v severní části státu New York do rezervace Onondagů, jedněch z pěti kmenů tradiční irokézské konfederace, tvořené Mohawky, Oneidy, Onondagy, Kajugy, Seneky. V 18. století se k těmto kmenům ještě připojili Tuskarorové. Z literatury vím, že Onondagové jsou jedni z posledních ještě tradičních Irokézů a jejich území bylo politickým centrem celé konfederace. Ale jaká bude realita? A jak mě Onondagové přijmou?

Nastupuji do městského autobusu a se svým ohromným baťohem vzbuzuji velkou pozornost. V USA totiž autobusem cestují pouze velmi chudí lidé, protože ostatní jezdí autem téměř všude. Pocit, že jsem nějaké divné individuum ještě umocňuje to, že se mi z vedra dělá špatně a s 80litrovým nákladem se hrnu přes všechny ke dveřím, abych se nadechla čerstvého vzduchu a neomdlela. Po malé potyčce s baťohem, který mohu bez problému nést, ale nemohu ho vyzvednout na záda, nastupuji do dalšího autobusu jedoucího do centra, kde se občerstvuji v Dunkin Donuts, americké síti obchodů s koblížky. Po nabídce k sňatku od indického prodavače koblížků nasedám na autobus, který mě odveze na hranice rezervace. Čekají mě opět tázavé pohledy cestujících, z nichž jeden se mě ptá, zda neutíkám z domova. Poté, co prohlašuji, že jsem z Evropy, s pochopením pokyvuje hlavou a rozpovídává se o tom, jak sloužil po válce v Německu. Jak cesta běží, lidí v autobuse ubývá. Na konečné vystupuji pouze já a jedna žena. Dobíhám jí a ptám se na cestu do rezervace. Ukazuje mi asfaltku a já vyrážím. Podle mapy stažené z Internetu se lze těžko orientovat, protože vzdálenosti jsou dost odlišné.

Je poledne. Kráčím po silnici. Po levé straně míjím vrakoviště se třemi školními autobusy. Ze dvou projíždějících aut se na mě s překvapením dívají indiáni. Je klid, slunce svítí a ozývá se zvláštní zvuk. Připomíná mi praskání vysokého napětí. Ale žádné sloupy nevidím. Na pravé straně stojí krásný dřevěný domek s kytičkami a posekanou trávou. Asfaltka vede z kopce dolů. Dívám se na lesnaté kopce. Tato zvlněná krajina dala jméno lidem, kteří tu žijí - Onondagové - Lidé z kopců.

Kdysi jim patřilo ohromné území. Ale díky nelegálním prodejům půdy obchodními společnostmi státu New York od konce 18. století zbylo Onondagům jen malé území - něco přes 6 000 akrů. Nedaleké jezero Onondaga, které však leží mimo rezervaci, je jedno z nejznečištěnějších jezer východu USA. Nesmí se tam rybařit, lidé se nesmějí koupat.

Všímám si, že na asfaltce leží zvláštní hmyz s oranžovými křídly. Nevím, co to je. Až později mi Onondagové vysvětlili, že je to cikáda, která se objevuje každých 17 let. Je to dar od Stvořitele. Když totiž na konci 70. let 18. století poslal George Washington trestnou výpravu generála Sullivana proti Irokézům, cikáda Onondagům zachránila život. Sullivan jim totiž vypálil všechny zásoby, zima byla krutá a na jaře nebylo téměř co sázet. Tak jedli cikádu. Jedli ji i letos, opražená chutná jako popcorn. Zvuk, připomínající vysoké napětí, vydával právě tento hmyz.

Silnice se zatáčí a otevírá se mi pohled na trailery - dřevěné pojízdné domy, jakési velikánské maringotky, v nichž většina Onondagů bydlí. Před jedním z nich dva mladí muži věší prádlo. Přicházím k nim a zdravím je. Usmívají se a ptají, odkud jsem. Pak mi na mé přání popisují, jak se dostanu k jedné z klanových matek. A tak začíná můj pobyt v srdci "irokézské konfederace".

 

Rezervace je velice malá ve srovnání s ohromnými rezervacemi indiánů z plání a prérií. Žije tu maximálně 1500 Onondagů. Sami se nepočítají, nepovažují to za důležité. Východní částí rezervace prochází dálnice. Cedule s nápisem "Onondaga Nation Territory - 1 mile" (Území kmene/národa Onondagů - 1 míle) je jediným ukazatelem pro projíždějící auta. Teritorium Onondagů je jedním ze tří (další dvě Tonawanda a Tuscarora), kde se USA nepodařilo nastolit systém volených náčelníků, ale kde jsou náčelníci stále tradičně voleni klanovými matkami a zastupují své klany (rody). Onondagové, stejně jako všichni Irokézové, Haudenosaunee, odvozují svůj původ po matce. Ženy mají významné postavení. V čele každého klanu stojí klanové matky, které rozhodují o volbě náčelníků. Jak Onondagové říkají - ženy vychovávají děti, a proto vědí, kdo bude dobrým náčelníkem.

Srdcem Onondagy je dlouhý dům, srubová stavba, v jejíž blízkosti stojí dům, v němž se vaří. Blízko je také náhrobek Krásného jezera - Seneky, který přinesl novou víru, v níž spojil tradiční víru s určitými prvky křesťanství. Toto nábožentsví je dnes považováno za tradiční a pomohlo udržet irokézskou kulturu přes všechny asimilační snahy USA. Krásné jezero zemřel zde v Onondaze na počátku 19. století. Dlouhý dům, který dal jméno Irokézům, Haudenosaunee - Lidé dlouhého domu, jak se dnes stále hrdě tradiční lidé nazývají, je centrem náboženského a společenského života. Konají se zde všechny obřady, svatby, pohřby, jednání atd. Je to posvátné místo. Dalším centrem rezervace je škola, malá poliklinika a budova, která slouží jako správní a informační středisko. Onondagové mají vlastní požární stanici, ale zasahují i v okolí, mimo rezervaci. Na podzim tohoto roku byla dostavěna sportovní hala pro lakros a bruslení. Stojí na východním kraji rezervace vedle obchodu s cigaretami a vedle centra, kde napomáhají s odvykáním drogám a alkoholu. Na kopci, kde je otevřená pláň, mají Onondagové stádo více jak 20 bizonů.

Onondagové nemají žádné kasíno. Kasína vnímají jako poslední hřebíček do rakve indiánským národům. To, co se nepodařilo zničit armádě, misionářům, internátním školám a dalším formám asimilace prosazované americkou vládou a vládou státu New York, to se daří právě zaváděním kasín, která rozdělují komunity a štvou tak proti sobě lidi stejné krve. Onondagům přišli nabídnout postavení kasína američtí Italové. Přestože se objevily různé názory, Onondagové se proti kasinu tvrdě postavili. Právě tento ráz komunity a jednotných rozhodnutí dělá Onondagy silnými.

Tradice je předávána v rámci rodin, které vyznávají tradiční víru. Druhým a velice důležitým způsobem udržování tradice, je základní škola. Nádherná budova, přestavěná v 90. letech, symbolizuje kulturu Irokézů. Ve škole a školce, kam chodí pouze indiánské děti, se vedle povinností společných pro všechny školy ve státě New York, děti učí vlastnímu jazyku a kultuře. Škola, která je stejně jako poliklinika financována díky smlouvě USA, náleží Onondagům. Pracuje tam a učí mnoho Onondagů a ve škole působí i klanové matky.

Onondagové nemají žádný Úřad pro indiánské záležitosti, který by jim rozděloval federální dávky. Onondagové jsou hrdí na to, že jsou nezávislí. Jsou hrdí na to, že nejsou Američané. Mají vlastní pasy, které používají od 70. let. Mají vlastní patrolu, která slouží k ochraně všech lidí na území jejich teritoria. Lidé ve službě nemají žádné uniformy a jsou neozbrojení. Raději než násilí, prosazují dohodu.

Léto je pro všechny Haudenosaunee (Irokéze) časem lakrosu. Tato hra - dar Stvořitele, jak říkají, má ohromnou oblibu. Irokézové jezdí fandit svým mužstvům, v nichž mají většinou své příbuzné, po severovýchodě USA a samozřejmě i do Kanady. Lakros ovšem hrají jen chlapci a muži, dívky soutěží v softbalu.

Přestože jsou Onondagové taky jako mnohé indiánské komunity postižení závislostí na alkoholu a drogách, sama jsem toho nikdy nebyla svědkem. Tradiční víra je totiž v rozporu se závislostí… Onondagové jsou na tom lépe než některé západněji ležící indiánské komunity. Mnoho z nich pracuje ve městě či pro kmen a má zaměstnání. Ale hlavně to, že jen neberou dávky a federální podporu, ale musí si na vše vydělat, je také motivací pro mladé.

Na jednu stranu žijí Onondagové velmi tradičně. Nejezdí k nim žádní turisté ani lidé hledající "spiritualitu". Lidé žijící v Onondaze o ně také vůbec nestojí. Přesto má americká kultura velký vliv. Přestože Onondagové třídí odpad a mají vlastní smetiště, při společných akcích používají stejně jako všichni Američané papírové nádobí a umělohmotné příbory, které pak vyhazují. Tlak hodnot společnosti v USA je velice silný hlavně na mládež. Děti, které jsou v tradičním duchu vedeni v základní škole, odcházejí na střední stupeň do amerických škol. Něco jako táboření v lesích, tábornické dovednosti a vědomosti a život s přírodou, tak jak znají naše děti z oddílů, je pryč. Vše je nahrazováno televizí a videem, mládež má problémy tak jako teď u nás s marihuanou.

Onondagové mě přijali s větší či menší nedůvěrou (tak, jakou měl každý zkušenost s bílými), která se změnila v přátelství. Na začátku hodně napomohlo to, že jsem jim ukazovala a dávala náš časopis - Wampum Neskenonu. Nemohli věřit, že jejich náčelníci jsou v časopise, který vychází někde tak daleko. Většinou věděli, když jsem zmínila Československo. Znají naše korálky. Někteří chtěli, abych četla, co o nich bylo napsáno, aby si mohli ověřit, zda je to pravda. Souhlasili s obsahem. Byli také ohromně překvapeni, co o nich víme. Zvláště když Američané, kteří žijí kousek vedle nich, díky ignoranci a nezájmu státu New York vzdělávat občany pravdivě o historii, o nich nevědí vůbec nic.

Onondagové mi ukázali, že lidé mají žít jeden pro druhého, společně tak držet sebe a svět. Že je možné žít v hezkých hodnotách, i když jsou vždy a všude problémy. Ale že je nutné, abychom se na tvoření dobrého podíleli všichni. Že bohatství ve formě majetku, kulturní vliv, který mnohé z nás trápí, není tak důležitý. Ale bohatství je to, co máme uvnitř, jací jsme, co dokážeme společně sdílet a dávat - lásku jeden k druhému. A že máme děkovat a být vděční za vše. Na tom je založena jejich víra.

Chtěla bych poděkovat mnohým z nich. Nemohu vypsat úplně všechny, také nemohu poděkovat těm, které neznám jménem, ale kteří ke mně byli milí a vstřícní. Nejvíce děkuji mé onondažské rodině - klanové matce želvy Freidě Jacques, babičce, nejlepší pekařce "pies" (něco jako štrůdl) Adě Jacques, rodině Watermanových a výrobci tradičních dřevěných lakrosek Alfiemu Jacquesovi - za to, že mi poskytli domov a otevřeli svá srdce.

Nyawenha,

 

                                                                                                              Lívia Šavelková
(článek vyšel ve Wampumu Neskenonu)