nacházíte se na webu irokezove.unas.cz > v sekci kultura

 

Jak Irokézové pohřbívali své mrtvé

             Nejčastějším způsobem pohřbívání Irokézů bylo uložení těla zesnulého zabaleného v pokrývce či kůžích na lešení z kůry, které bylo položeno na tyče nebo upevněno na větve stromů, kde se ponechalo do doby, než z něj zbyla jenom kostra. Poté byly kosti přeneseny buď do původního domu mrtvých nebo do malé chýše z kůry. Takto byly kostry celé rodiny uchovávány z generace na generaci. Po uplynutí mnoha let, v období nejistoty nebo v předvečer opuštění vesnice bylo zvykem shromáždit kosterní pozůstatky z celé vesnice a uložit je na jedno místo. Tento zvyk se neudržoval pouze u Irokézů. Podle některých autorů bývaly tyto pozůstatky uloženy do mohyl, v horizontální poloze. Z archeologických nálezů vyplývá, že kostry jsou téměř vždy na boku s nohama přitaženýma k břichu. Tato pozice připomíná schoulenou spící osobu, která se snaží udržet teplo. Orientace hrobu není jednotná. Archeologické výzkumy také vyvrátily rozšířenou domněnku 19.století, že Irokézové byli pohřbíváni vsedě s hlavou otočenou k východu.
            Náboženský systém Irokézů učil, že cesta zesnulého „na věčnost“ měla mnohadenní trvání. Někteří autoři uvádějí, že původně se jednalo o dobu jednoho roku a tuto dobu také trvalo období smutku. Po uplynutí tohoto období bylo zvykem připravit hostinu pro příbuzného mrtvého. Duše mrtvého dosáhla cíle, a proto již nebylo třeba truchlit. V 19.století bylo smuteční období zkráceno na deset dní a věřilo se, že duch vykoná cestu za tři dny. Podle Irokézů duch zesnulého určitou dobu zůstával blízko těla před svým odchodem. Teprve po uplynutí roku (původně) a desátého dne (v 19.století) bylo jisté, že duch už definitivně odešel. Proto Irokézové nechávali nepatrný otvor v hrobě, aby duch mohl vstupovat do svého těla. I v 19.století, kdy se stalo běžné ukládání mrtvého do rakve, byl tento zvyk zachován. Do rakve totiž byly vyvrtány malé díry.
            Součástí ukončení smutku byl také Tanec pro mrtvé (Okewa), při němž tančily pouze ženy. Tanec začínal za soumraku nebo brzy po něm a pokračoval až k ránu, kdy stíny mrtvých, o nichž se věřilo, že se tance účastní, zmizely. O tento tanec mohla požádat rodina, která ztratila svého člena, což bývalo obvykle rok po události. Na jaře a na podzim se tento tanec často konal pro všechny zesnulé, o nichž se věřilo, že se vrátí na zem a připojí se k tanci. Irokézové byli výjimkou oproti ostatním kmenům východních lesů v tom, že vyvolávali své mrtvé příbuzné každoročně na slavnosti, která se konala před svátkem mrtvých (Oghwiw).
            Dalším zvykem spojeným s pohřbíváním bylo chycení ptáka a jeho vypuštění navečer pohřbu přes hrob, aby odnesl ducha pryč. Představy Irokézů o duši byly takové, že během cesty potřebuje takovou potravu, jako když pobývala v těle. Irokézové pokládali vedle mrtvého jeho luk a šípy, dýmku a tabák, hliněné nádoby a nezbytné jídlo na cestu. Tyto předměty bývaly uloženy blízko hrudníku, rukou, nebo hlavy mrtvého. V noci byl na hrobě zapálen oheň, aby si duch mohl připravit jídlo. Projevy zármutku jako bědování a lamentování byly běžné, ale po období smutku jméno zemřelého nebylo zmiňováno, mimo jiné proto, aby city pozůstalých a přátel nebyly zraňovány.
            Irokézové věřili, že pokud by nebyly pohřební obřady vykonány, duchové mrtvých by se potulovali po zemi a mohli by škodit. Z tohoto důvodu také vyplývala jejich extrémní starost o opatření těl zabitých v boji.
            A jak Irokézové vnímali duši po odchodu z těla? Podle představ Irokézů měla duše tělo a smysly, touhy a city jako v pozemském životě stejně jako své znalosti a vzpomínky na přátele. Nebylo však rozlišeno pohlaví, ale rodiny byly spojeny a pobývali spolu v harmonii. Ve svém novém příbytku žili šťastně, žádné špatné síly nemohly vstoupit do nového domova. Podle Morgana, který byl v 19.století adoptován Seneky, se do tohoto prostředí nemohl dostat žádný „bílý člověk“, protože nebyl stvořen Velkým Duchem. Výjimkou se stal George Washington. V roce 1783, kdy byl uzavřen mír, byli indiáni opuštěni svými anglickými spojenci a ponecháni vůli americké vlády. V této kritické chvíli se Washington postavil za jejich práva. Po smrti byl oplakáván jako jejich patron a rozšířila se myšlenka, že Velký Duch jej k sobě přijal.

Lívia Šavelková

(vyšlo ve Wampumu Neskenonu)