nacházíte se na webu irokezove.unas.cz > v sekci kultura

 

 

Tabák a další kuřiva v oblasti Velkých jezer a Východních lesů

 

Tento článek rozhodně nikoho nenabádá ke zkoušení níže uvedených směsí. Je třeba si uvědomit, že některé uvedené rostliny jsou zařazeny mezi smrtelně jedovaté a podle toho k nim přistupovat. Pokud se však přesto rozhodnete některou z uvedených rostlin použít, budu rád, pokud se se mnou podělíte o případné zkušenosti, postřehy a rady.

Vzhledem k tomu, že je po celém světě známo na padesát druhů rodu Nicotiana, ale jen dva jsou amerického původu, je předmětem dohadů, zda se znalost tabáku a jeho užití rozšířila do celého světa z Ameriky. Nicméně na základě výzkumů se právě tato možnost jeví jako nejpravděpodobnější.

Již ve zprávě o své první expedici roku 1492 uvedl Kolumbus, že obyvatelé Kuby "měli svítící oharky, které zapalovali a voněli se nějakými rostlinami, které nosili spolu s nimi." Při druhé kolumbově výpravě popsal Roman Pane užívání šňupacího tabáku. A roku 1502 bylo Španěly v Jižní Americe zaznamenáno žvýkání tabáku. Z cest do nitra kontinentu vyplynulo, že užívání tabáku, zejména kouřením, bylo velice rozšířeným starým zvykem, často spojovaným s náboženstvím a obřady. Jeden z prvních záznamů o užívání tabáku v Severní Americe pochází od Jacquese Cartiera, který na své první výpravě roku 1534 popsal duté kousky dřeva nebo kamene používané ke kouření tabáku. A v roce 1535 píše, že Iroquiané od Sv. Vavřince kouřili rostlinu "jež je hřeje a udržuje je zdravé."

Slovo tabák, pravděpodobně pochází z označení pro dvě špičaté trubičky používané obyvateli San Dominga k inhalovaní kouře nosem, jež nazývaly "tabaco." Benzoni ve své "Travels in America" (1542-56) píše o rostlině jíž Mexičané nazývají "Tobacco".

Letopočty kdy byl tabák dovezen do Evropy se různí, ale nejčastěji je udáváno, že tabák si svou cestu do Francie našel již roku 1556, Portugalska 1558, Španělska 1559 a Anglie 1565. Užívání této "zázračné rostliny" se rychle ujalo a tak byla roku 1571 rozšířena již po téměř celé Evropě. Na počest Jeana Nicota, francouzského velvyslance v Portugalsku, který přivezl šňupací prášek z ní na francouzský dvůr a velmi se tím zasloužil o uvedení rostliny do povědomí, byl nazván rod této rostliny Nicotiana(1). Rostlině byly nejprve přisuzovány ohromné léčivé schopnosti a byla brána prakticky jako všelék. Nicméně velice záhy vzala tato pověra za své a již roku 1603 anglický král Jakub I. sepsal filipiku proti kouření: "Člověk se snaží vše nové napodobovat a velká většina nerozumných lidí si tak ničí své nejlepší síly kouřením tabáku... A ti, kteří jednou propadli této neřesti stálého vyčerpávání, vedou vinou kouření bezútěšný život. Nemohou přestat kouřit, protože zvyk příliš vnikl do jejich povahy. Nová páchnoucí rostlina podrývá zdraví, sžírá jmění, je hanba se na ni podívat, je ohavná k čichání, škodlivá mozku, neprospěšná plicím a pachem černého kouře představuje co nejživěji dým pekelný."

V době objevení Evropany nepoužívali obyvatelé oblasti Velkých jezer, ačkoli byli notorickými kuřáky, tabák ze Západní Indie, ale užívali místo něj místní produkty. Základem jejich kuřiva byla zelená část kůry z mladé svídy krvavé (Cornus stolonifera Michx.). Toto kuřivo pak nazývali "Kinnikinnick" (v řeči Creeů a Chippewů "to, co je smíchané"). Občas také kouřili listy škumpy lysé (Rhus glabra a Rhus aromatica Ait.). Další rozšířenou variantou domorodého tabáku byly listy nízkého stálezeleného keře medvědice lékařské (Arctostophylos uva-ursi.   Tabák selský (Nicotiana rustica L.) byl v malém rozsahu  některými indiány také pěstován.

Tabák, tak jak ho známe (Nicotiana tabacum), však byl do této části Ameriky zatažen až Evropany, kteří ho začali pěstovat ve Viržinii. Indiáni se brzy stali jeho otroky, ale díky jeho nedostatku ho začali míchat se svým kinnikinnickem. Když indiáni o něco prosili své duchy, obvykle se to neobešlo bez tabáku.

Vypěstovaná, sklizená a usušená úroda tabáku byla většinou namíchána ještě s dalšími rostlinami. Způsoby míchání a použité rostliny byly různé.

Populárnám přídavkem do tabáku byla svída lesklá (Cornus sericea), čímž vznikl Kinnikinnick, jenž byl používán jako hlavní tabáková směs mezi severovýchodními indiány. Nicméně Fenton uvádí, že Kinnikinnick je také irokézské označení pro svídu modroplodou (Cornus amomum) používanou jako dávidlo. Množství složek jiných než tabák, se ve směsích velice různilo. R.E.Ritzenthaler uvedl, že „ať byla použita jakákoli rostlina, obvykle ve směsi převládala a tabák zde byl zastoupen pouze z třetiny.“

 

Kinnikinnick: směs tabáku a vnitří kůry svídy lesklé (Cornus sericea), nebo krvavé

Pl’likinick: svída výběžkatá (Cornus stolonifera) smíchaná s tabákem

Šípový kořen: kalina javorolistá (Viburnum acerifolium); připravená usušená kůra, rozetřená mezi rukama; používaná jako náhražka tabáku

Škumpa lysá (Rhus glabra)(2); smíchaná rovným dílem s tabákem, používaly se listy a plody

Mamota širokolistá (Kalmia latifolia)(3): usušené listy byly míchány s tabákem

Carpinas carolinoana: „železné dřevo“; usušené listy byly míchány s tabákem

Waahoo: brslen (Euonymus atropureus)(4); náhražka tabáku

Brusnice tyčinkovitá (Polycodium, nebo Vaccinium stamineum); kouřily se listy a kůra

Lobelka nadmutá (Lobelia inflata)(5) zvaná „indiánský tabák“ byla používána za náhražku tabáku. Její listy při kouření mají stejné aroma jako tabák.

Durman obecný (Datura stramonium)(6), indiány někdy nazývaný rostlina bílého muže, se s tabákem mísil kvůli jeho narkotickému účinku

Bříza tuhá (Betula lenta) byla používána v malém množství k vylepšení aroma

Střemcha pozdní (Prunus serotina) používána k vylepšení aroma

Kukuřice cukrová (Zea saccharata); traduje se, že „vousy“, jež trčí z konce kukuřičného klasu, se také kouřily, ale neexistuje pro to žádný písemný podklad

Divizna (Verbascum)(7) se míchala s tabákem kvůli pižmové vůni

Ondatří žlázy, nebo olej; používané pro aroma

Zvířecí olej, nebo jiný dostupný tuk; používaný jako pojivo prášku

 

Důvody  pro míchání tabáku s dalšími složkami jsou u některých z nich uvedené, dalším důležitým důvodem byly ekonomické důvody a snaha o zvětšení drahocenných, a leckdy omezených, zásob tabáku. Je známo, že v některých oblastech byl tabák vzácný. Proto kmen Tiontotati, zvaný též Petunové, nebo Tabákové, pěstoval velké množství tabáku pro obchod s ostatními kmeny.

Jak naznačuje předchozí výpis, tabák nemusel nutně být součástí směsi ke kouření. Yarnell zaznamenal že lesní indiáni od Velkých jezer kouřili beztabákové směsi více než třiadvaceti různých rostlin. Jedenáct z nich sloužilo indiánům k přilákání jelenů, neboť vypozorovali, že produkují pach, jenž slouží jako lákadlo. Dalších dvanáct rostlin bylo buďto náhražkou tabáku, nebo bylo před tabákem dokonce upřednostňováno. Tyto závěry znamenají, že pravděpodobně zdaleka ne všechny, ať už historické, či prehistorické dýmky nebyly vytvořeny ke kouření tabáku.

Chemická analýza zbytků tabáku a dalších pozůstatků v dýmkách nám může pomoci při zjišťování povahy látek a směsí kouřených indiány. První z takových analýz byla provedena roku 1922 a testovány byly nedokouřené zbytky a usazeniny ze tří dýmek z jihozápadu Spojených států. Při těchto testech nebyly nalezeny stopy nikotinu. Později se zbytky z dýmek začaly testovat na lithium, prvek charakteristický pro tabákový popel, což bude pravděpodobně přesnější metoda pro zjištění přítomnosti tabáku. Avšak výsledky výzkumu se mi nepodařilo dohledat.

 

Poznámky k využití a účinkům některých jmenovaných rostlin

Kalmia latifolia
mamota širokolistá

Listy jsou považovány za jedovaté pro ovce a některá další zvířata, jež mohou zabít; zatímco jiná, jako jeleni, kozy a koroptve, které se jimi pasou nemají žádné obtíže. Po uvaření a snědení pokrmu z koroptve, která se jimi napase, se mohou vyskytnout žaludeční problémy, bolest hlavy, rozmazané vidění, ztížené dýchání, zimnice a další příznaky podobné těm způsobovaným zkaženým jídlem. Nicméně spojitost mezi obtížemi a listy mamoty není prokázaná.

Indiáni lisovali z listů mamoty šťávu, jejíž silný vývar byl používán k páchání sebevražd. Creeové používali tuto rostlinu jako tonikum a na střevní obtíže.

M. Greshoff objevil v několika druzích mamoty toxický alkaloid laurotetanin, který se svými účinky na míchu velice podobá strychninu

Ve vysokých dávkách je mamota jedovaté narkotikum způsobující výše uvedené příznaky a zpomalující krevní oběh. V lékařství se používá jako antisyfilitikum, ke zklidnění srdce a při zánětech a horečnatých stavech.

Rhus glabra
škumpa lysá

Pojmenování tohoto rodu vychází z řeckého rheein - téci, obsahuje totiž latex, vytékající při poranění. Vyskytuje se ve východní části Severní Ameriky, kde se listy využívaly v koželužství, protože obsahují hodně tříslovin. Červené plody, které jsou také bohaté na třísloviny se užívaly k zesílení octa. Proto se tato dřevina ve starším pojmenování označuje také jako škumpa ocetná. Z květů se vyráběla limonáda. V Evropě se pěstuje asi od r. 1629. V Čechách byla jako první zaznamenána v Praze r. 1835.


Euonymus
brslen

Brslen obsahuje mimo jiné jedovatý kardiotonický glykosid evonymin, kterého je nejvíce přítomno v kůře, plodech a větvích. Chemicky patří evonymin do skupiny náprstníkových glykosidů, jeho srdeční účinek je však nepatrný. Otravy brslenem se projevují podrážděním zažívacího ústrojí, zvracením, kolikou, studeným potem, prudkým až krvavým průjmem, zvýšením teploty a poruchami oběhu až kolapsem. Příznaky otravy se mohou projevit až po 12 - 18 hodinách. Byly pozorovány zejména u dětí a u zvířat.

Lobelia inflata
lobelka nadmutá

Tato rostlina byla oblíbeným lékem indiánů, proto je také někdy nazývána "indiánským tabákem". Jihoameričtí indiáni, především z oblastí jižního Peru a severního Chile kde nerostl tabák, ji nazývají "tabaco del diablo" nebo-li "ďáblův tabák".

Při vdechování kouře do plic má lobelka středně silné euforizující účinky podobné marihuaně, spojené se silným pocitem čistoty a průzračnosti mysli. Ve formě čaje jsou účinky ještě výraznější. Rostlina má unikátní schopnost účinkovat současně jako stimulant i relaxant, čehož výsledkem je dynamicky měněný stav mysli. Hlavní účinná látka - lobelin - působí na vegetativní ganglia jako nikotin z tabáku, zprvu je dráždí, pak ochrnuje. Lobelin se v minulosti používal při léčbě silných kuřáků tabáku. Otrava čistým lobelinem se projeví nauseou, zvracením, kolikami, průjmem, pálením při močení, nevolností, mydriasou, tremorem, somnolencí a křečemi. Lobelka byla používána po staletí v rostlinné medicíně. Obsahuje 0,2-0,6 % piperidinových a piperideinových alkaloidů, kterých bylo izolováno kolem dvaceti. Z nich je nejdůležitější lobelin, působící jako antiastmatikum, který prohloubí a zrychlí dech a utlumí křečovité stahy hladkého svalstva průduškového. Pomáhá také při srdečních chorobách, kašli a používá se i na utišení nervů.

Kořen a latex obsahuje látky silně dráždící pokožku.

Datura stramonium
durman obecný

V minulosti docházelo ke sporům o jeho původu. V současnosti se prosazuje názor, že pochází ze Severní Ameriky (USA a Mexiko), odkud se rozšířil do Jižní Ameriky a posléze do Evropy, Afriky a Asie. Do Evropy se dostal v době zámořských objevů, nejprve do Španělska, posléze i do ostatních částí Evropy, kde postupně zdomácněl.

Durman patří mezi léčivé rostliny, s ohledem na jeho jedovatost je ale třeba maximální opatrnosti. První poznatky pocházejí od známého čínského lékaře Li Š´čena (16. stol.), který květy a semena durmanu doporučoval používat vnitřně při nachlazení, nervových potížích, ale spolu s konopím a vínem také jako anestetikum. Také Indové stále používají durmanu při léčení horeček, nádorů, kožních a nervových onemocnění a průjmů. Setkáváme se s tím, že se jeho listy kouří pro zmírnění astmatických a jiných plicních potíží. V tradiční medicíně Starého světa se užívá rovněž nálev nebo odvar z listů, a to při pohlavní nedostatečnosti, ale i léčbě bronchiálního astmatu. Výtažek z této rostliny s konopím a vínem byl také považován za vhodné anestetikum při chirurgických zákrocích. Odhaduje se, že v některých případech mohl narkotický spánek způsobený durmanem trvat až několik dní

Vzhledem k obsahu atropinu a skopolaminu, působí tato droga jako typický deliriogen - má intenzivní centrální anticholinergní vlastnosti, které zpravidla vedou ke kvalitativní poruše vědomí. Účinek tropanových alkaloidů se u intoxikovaného projevuje touhou a snahou po intenzívním pohybu a vznikem zrakových, sluchových a čichových halucinací. Tyto halucinace jsou velmi pohyblivé, mnohočetné a mají povahu létání, ježdění a otáčení. Halucinogenní účinky se projevují v přechodu mezi vědomím a spánkem, jsou způsobeny především skopolaminem (atropin a hyoscyamin zde hrají spíše druhořadou úlohu) a proto se od běžných přírodních halucinogenů liší; jsou vysoce toxické a člověk si z průběhu silnější intoxikace většinou moc nepamatuje. Ztrácí všechen pojem o skutečnosti a upadá do hlubokého spánku, podobného alkoholickému deliriu.

Atropin má značně dráždivý vliv na centrální nervovou soustavu, u intoxikovaného vyvolává velké vzrušení a přechodné psychické změny. Mimo to atropin jako parasympatolytikum vyvolává útlum žlázové sekrece (sucho v ústech, suchá kůže a zvýšení tělesné teploty jako důsledek blokády sekrece potu), relaxaci hladkého svalstva, tachykardii (zrychlení srdeční činnosti) a mydriázu (roztažení zorniček). V menších dávkách zvyšuje atropin touhu po pohybu, zvyšuje sklon k mluvení, k nemotivovanému smíchu či pláči, působí zrakové, sluchové i čichové halucinace. Po požití tohoto alkaloidu se často dostavuje tendence intoxikovaného k agresi. Docela výstižnou se jeví následující charakteristika projevů otravy: "divoký jako zajíc, slepý jako krtek, suchý jako troud, červený jako řepa a vzteklý jako pes". Předávkování atropinem způsobuje selhání dechových a srdečních funkcí.

Skopolamin je účinkem podobný atropinu, je však asi pětkrát toxičtější. Výrazně ohrožuje dýchací centrum a působí silně na rozšíření zornice. Prudká otrava skopolaminem se velmi podobá otravě atropinem. Excitační stadium je však velmi krátké a již při nízké dávce se dostavuje ochromení centrálního nervstva, provázené rozšířením zornic a vysycháním ústní sliznice. Zajímavým důsledkem otravy skopolaminem je stav, kdy intoxikovaný odpovídá rychle na kladené otázky a to bez jakékoliv volní kontroly (tohoto jevu využívaly totalitní režimy jako tzv. sérum pravdy). Někdo reaguje již na nepatrné množství značnou psychickou tupostí či spánkem, někdo jeví značnou pohotovost a sdílnost. Dlouhodobá otrava skopolaminem se projevuje nechutenstvím, slábnutím a hubnutím.

Je zajímavé, že králíci, ptáci a plži, na rozdíl od lidí, jsou značně odolní vůči tropanovým alkaloidům a mohou bez úhony přijmout větší množství jedovatých lilkovitých rostlin obsahujících tyto látky. Jejich maso se však v tomto případě stává jedovatým. Tohoto účinku se mimochodem také využívalo, zejména ve středověkém travičství.

Verbascum
Divizna

Obsahuje zejména pentasacharid verbascosu, v listech je obsažen monoterpenoidní iridoidní glykosid aucubin, v květech jsou pak slizovité látky, karotenoidy, saponiny (verbascosaponin, verbascogenin), flavonoidy (rutin, hesperidin, apigenin, luteolin), a dále jsou přítomny třísloviny, éterické oleje, mastné substance, karbohydráty a tzv. thipsikyselina.
Sbíranou částí je květ (Flos verbasci), někdy jsou užívány i listy nebo kořen. Květ (s tyčinkami, ale bez kalicha) se sbírá postupně podle rozkvětu za suchého počasí od května do září a suší se co možná nejrychleji (nejlépe během jednoho dne) ve stínu nebo při umělém sušení za teploty do 60 °C.
Květ se užívá zejména při zánětlivých chorobách průdušek spojených s kašlem a při bronchiálním astmatu (usnadňuje odkašlávání). Látky v droze obsažené se vzájemně doplňují: Sliz vytváří na sliznici horních cest dýchacích ochranný povlak a chrání ji tak před drážděním a vysycháním, saponiny a flavonoidy zvyšují bronchiální sekreci a napomáhají tím rozpouštění hlenů. Mimo to má i účinky protizánětlivé, uvolňuje křeče a působí močopudně.

Dříve se květy užívaly při výrobě alkoholických nápojů jako barvivo nebo k jejich aromatizaci. Semena divizny jsou jedovatá.

 
Nicotiana tabacum, N. rustica
tabák viržinský, tabák selský

Rod Nicotiana zastřešuje více než padesát druhů rostlin rozšířených po celém světě. Nicméně pouze pár jich je využíváno ke kouření. Nejvýznamějšími jsou Nicotiana tabacum (tabák viržinský) a Nicotiana rustica (tabák selský; machorka).

Tabák sám v běžných dávkách nevyvolává extatické stavy, spíše uklidňuje, což je dáno především tím, že inhibuje mozkový enzym cholinacetylasu

Tabákový kouř obsahuje 4-5 tisíc složek, z nichž jedinou vyvolávající návyk, je prudký jed nikotin. Ten se při kouření uvolňuje a přechází do kouře, vstřebává se sliznicemi hlavně trávícího (především sliznice dutiny ústní) a dýchacího ústrojí.

Nikotin je mitotický jed, postihující buněčné jádro. Zvyšuje dráždivost centrálního nervstva, pak je ochrnuje. V menších dávkách zvyšuje sekreci slin, žaludečních šťáv a potu, zesiluje peristaltiku a tonus děložního svalu. Po kouření se zvyšuje cévní tonus se spasmy tepen a tepének na končetinách.

Při kouření přechází do úst okolo 30% nikotinu. Při kouření do úst (bez šlukování) se z tohoto množství vstřebá asi jen 5%, při mírném inhalování 70% a při inhalaci se zadržením dechu až 95%. Při kouření jednoho doutníku se vstřebá až 10 mg. Rychlost absorbce nikotinu v plicích je pozoruhodná: za 8 sekund po prvé inhalaci jej lze prokázat v mozku.

Důležitým faktorem resorpce nikotinu je i rytmus a rychlost kouření. Akutní otrava při kouření nebývá většinou nebezpečná, protože takto nelze dosáhnout letální dávky nikotinu. Akutní otrava při kouření se projevuje bolestí hlavy, bledostí,studeným potem, třesem rukou, závratí, nauzeou a zvracením.

Po přijetí větší dávky nikotinu začíná proces počáteční nevolnosti s prudkým dýcháním, zvracením a prostrací, následuje třes, křeče nebo záchvaty, smrt nastává v důsledku periferního ochrnutí dýchacího svalstva. Dávka 40-60 mg nikotinu je spolehlivě smrtelná do 10 minut a jejím účinkům nelze zabránit.

Obsah nikotinu v Nicotiana tabacum se pohybuje od 0,6 do 6% a závisí na druhu tabáku, stanovišti, kultuře a jiných podmínkách. Vzniká v kořenech odkud je následně distribuován, nejvíce se ho nachází v listech (65% celkového obsahu nikotinu v rostlině). Nikotin samozřejmě není alkaloidem specifickým pro rod Nicotiana, neboť se vyskytuje v celé řadě dalších rostlin (např.: Duboisia hapwodii, Mucuna pruriens, ... ), avšak právě v rostlinách rodu Nicotiana je ho nejvíce.

 

Zdroje:

ed. Charles E. Brown: The Wisconsin Archeologist Vol.4.: The Aboriginal Pipes of Wisconsin, 1905
Edward S. Rutsch: Smoking Technology of the Aborigines of the Iroquois Area of New York State, 1973
www.biotox.cz/enpsyro/
http://botanika.wendys.cz
http://fyzika.ft.utb.cz/podzamka/
http://plants.usda.gov/
http://www.abchomeopathy.com/
http://cs.wikipedia.org/
www.cnr.vt.edu

Jan Zámyslický - Awe